Betonové přízraky Jadranu

Stojím na pobřeží, kde tyrkysově modrá voda Jadranu líbá bílý písek a kamínky. Za mými zády se tyčí tiší svědkové nedávné historie – betony opuštěných hotelů, jejichž prázdná okna hledí na moře jako oči duchů minulosti.

Kupari: Ráj v troskách

První kapitola příběhu začala v roce 1919, kdy český investor postavil Grand Hotel v zátoce Kupari. Dnes jeho fasáda, která si zachovala nádech rakousko-uherské architektury, vypráví příběh o době dávno minulé. Fotím rozpadající se balkóny, zpoza kterých kdysi hosté obdivovali západ slunce nad Jaderským mořem.

Procházím mezi rozpadajícími se betonovými monolity, které vyrostly v dobách Jugoslávie. V 60. letech, pod vládou Josipa Broze Tita, prošlo Kupari velkou přeměnou na luxusní prázdninový resort pro vojenskou elitu Jugoslávské lidové armády a jejich rodiny. V hotelu Pelegrin, jenž byl kdysi symbolem modernistické jugoslávské architektury, dnes procházím prázdnými chodbami, jejichž stěny pokrývá graffiti a jejichž podlahy jsou zaplavené sutí.

Zastavuji se u okna, kde mořský vzduch proudí mezi rozbitými tabulkami skla. Dole pode mnou se lidé opalují na pláži, jako by betonové kolosy nad nimi byly jen přirozenou součástí krajiny. Je to zvláštní kontrast – život a smrt oddělené jen několika metry.

V hotelu Kupari fotografuji schodiště vedoucí do prázdnoty. Po válce zůstal opuštěný, rozsáhlé škody a ekonomické problémy nově nezávislého Chorvatska znemožnily obnovu. S postupem let začala příroda stavbu dobývat zpět. Dnes rostou stromy skrz praskliny v podlahách a popínavé rostliny obrůstají betonové sloupy jako zelené závěsy.

Hotel Belvedere: Luxus a pád

Další den vyrážím blíž k Dubrovníku, k útesu, kde se tyčí ještě jeden tichý svědek – hotel Belvedere. Tento luxusní hotel fungoval pouhých šest let v pozdním 20. století. Od té doby byl ponechán svému osudu, aby se rozpadl do moře.

Stoupám po schodech podél útesu a přede mnou se otevírá pohled na monumentální stavbu, která kdysi byla chloubou regionu. Hotel Belvedere se pyšnil heliportem, soukromou pláží a panoramatickým výhledem na staré město Dubrovníku a ostrov Lokrum. Byl to ráj pro jugoslávské podnikatele a elity.

Ve vstupní hale dnes potkávám jen kočky, které si z tohoto opuštěného hotelu udělaly domov. Procházím rozbitým schodištěm na terasu s výhledem, který bere dech – Dubrovník jako na dlani, jeho hradby zářící v odpoledním slunci. Jak může takové místo ležet opuštěné?

Nacházím malý amfiteátr, kde si příroda a lidé vedou svůj tichý boj o nadvládu. Po natáčení seriálu Hra o trůny zde nechali místní fotbaloví fanoušci namalovat znak Hajduku, fotbalového klubu ze Splitu. Historie se zde překrývá ve vrstvách jako geologické útvary – nejprve luxusní resort, pak válečné útočiště, filmová kulisa a nakonec canvas pro graffiti.

Svědkové času

Obě tato místa jsou zastávkami na mé cestě po stopách jugoslávské historie. V opuštěných hotelech Kupari a Belvedere hledám příběhy, které vypráví prázdné chodby a rozbité pokoje. Jen kousek od turisty přeplněného Dubrovníku leží groteskní připomínka krvavé nedávné historie tohoto přímořského letoviska.

Ve světle zapadajícího slunce se betonové fasády barví do zlatova a červena. Díry po kulkách vytvářejí vzory světla a stínu jako nějaké moderní umění. Fotografuji každý detail – schodiště vedoucí do prázdnoty, zrezivělé výtahové šachty, koupelny se zbytky mozaiky.

Mé snímky zachycují pomíjivost lidských ambicí, křehkost míru a sílu přírody, která si vždy najde cestu zpět. Opouštím betonové přízraky Jadranu s pocitem, že jsem nahlédl do kapitoly historie, která se pomalu uzavírá.