Magická Sierra Nevada

Ze San Diega do Sierra Nevady

Kalifornie

,

Yashica T, Kodak Ektar

Vyjel jsem z objetí San Diega ještě za šera, když přístavní jeřáby kreslí na obzor první čáry dne. Za oknem se lesk vody pomalu ztrácí a pod kola se vkrádá teplo kalifornské pouště. V zrcátku se loučí oceán; vpředu se rodí horký průvan, který voní šalvějí a pískem.

Silnice stoupá k Cuyamaca Mountains, chlad jehličí mizí s každou serpentinou, až se otevře pohled na prasklinu země zvanou Anza‑Borrego Desert. Tam, kde kdysi hučelo moře Cortez, dnes kvetou kaktusy ocotillo do tvaru ohnivých prstů. V drobečcích světla se v údolí mihne Salton Sea – modré zrcadlo bez odrazu, zapomenuté jezírko uvnitř zemské nádoby.

Na sever vede Highway 395, tepna kalifornského vnitrozemí. V Mojave se asfalt roztavuje do zrcadel, v nichž tančí fata morgana vytrvalých vlaků. Randsburg se mihne jako filmová kulisa: pár rezavých pump, bar s běloskvoucími cedulemi, v nichž šeptají přízraky honáků. Za Independence se poušť láme – a na západě vyrůstá šedý hrad z žuly: Sierra Nevada.

Lone Pine dýchá eukalyptem a starými westerny. V pokořeném stínu Mount Whitney šustí suchá tráva Alabama Hills; mezi balvany zůstaly stopy spřežení filmových kaskadérů. Když zapadne slunce, vyhlížím, jak se na bílé pláni Owens Lake rodí růžový sníh solných kůr a černé linky železničních kolejí mizí pod nánosem času.

Ještě dál k severu stojí Bishop se svými topoly. Pára horkých pramenů u Hot Creek se zvedá do nočního nebe, kde Mléčná dráha září jako zaprášené hedvábí nad černým hřbetem Sierra. Stačí jediný krok stranou silnice a slyším vlastní srdce narážet o prázdno.

Při návratu se dívám na východní svahy Sierry: v bledém jasu zrána září bílé čáry starých důlních cest, klikatí se nahoru jako graf životní horečky, která skončila dřív, než byl sen dopsán. Na hřebeni Ancient Bristlecone Forest stojí nejstarší stromy planety — pět tisíc let staré svědectví, že čas není jen linka, ale kruh, v němž se každá cesta znovu zrodí.

Když se z výšky ohlédnu, vidím všechny barvy cesty naráz: modř Pacifiku, hněď pouště, šedo‑stříbrnou hranu hor, fialový příkrov noci, zlatou stuhu úsvitu.

Až se vrátím k oceánu, ze všech cest mi zůstane v kapse pár zrn soli a v botách pouštní štěrk. Na krajíně srdce zůstanou dva kontrastní otisky – žhnoucí nížina a sněžný trůn – navždy v jednom rámu.

Filip Molčan

Až se vrátím k oceánu, ze všech cest mi zůstane v kapse pár zrn soli a v botách pouštní štěrk. Na krajíně srdce zůstanou dva kontrastní otisky – žhnoucí nížina a sněžný trůn – navždy v jednom rámu.

Filip Molčan


Czech


Czech