Highway 1: San Francisco - San Diego

I. Od mlhy zátoky k hedvábnému dopadu McWay Falls

Vyjíždím ze San Francisca s úsvitem. Most Golden Gate ještě dříme v růžové mlze, které tu říkají Karl, a o zábradlí cinká slaný chlad Pacifiku. Jakmile Highway 1 zabočí k Pacifiku, město mizí v zrcátku a přední sklo polyká nekonečný horizont.

První pozdrav je Half Moon Bay – zátoka, kde v zimě dorůstá vlna Mavericks do výšky třípatrového domu. Dnes je klid, jen rackové malují do pěny podpisy. O pár zatáček dál se nad útesy zvedá bílý kužel Pigeon Point Lighthouse (1872) – kdysi nejvyšší na západním pobřeží. Skla jeho Fresnelovy čočky prý rozčísla moře stovkám lodí, teď věž drží stráž jen rackům a tuleňům pod skálou.

Silnice se na chvíli vzdálí oceánu, aby znovu explodovala výhledem u Santa Cruz. Na opouštěném boardwalku skřípou atrakce – připomínka léta, které se ještě neprobudilo. Pod molem haleká kolonie lachtanů.

Za Montereyem – kde Steinbeck slyšel melodii plechových konzerváren – se napojuji na 17‑Mile Drive. Odváží mě mezi koberce kelpu, golfové greeny a prastaré Lone Cypress, který prý vzdoruje větru už 250 let. Ve voze voní pryskyřice a mořská sůl; luxus Pebble Beach i ticho těžkého příboje se tu obejmou jako staré známé.

V Carmel‑by‑the‑Sea kape z šindelových střech ranní rosa a nad mejdanem vran stojí gotická věž misie. Odtud je to už jen kousek k ikonickému oblouku Bixby Creek Bridge – 86 metrů nad kaňonem, 1932 litry betonu proměněné v pírko. Pod koly vrní motor, přede mnou se vlní stuha asfaltu, co léčí každou otázku jedním slovem: „jeď“.

Big Sur. Tady se svět zmenší na útesy, redwoody, mřížku světla a stínů. Při zastávce u Pfeiffer Beach sypu do dlaně fialový písek – drobný dar manganových minerálů – a vyfukuji ho v mírném větru, aby vzlétl jako drobná modlitba k pacifickým bouřím.

A pak – McWay Falls. 24 metrů, tenký hedvábný sloup, co padá přímo na pláž, kam lidská stopa nesmí. Voda se mění v pěnu růžových perel, když slunce zapadá a paprsky lámou na obzoru barvu lososího masa. Zůstávám stát na vyhlídce, dokud světla aut v dálce nevypadají jako padající hvězdy – a pak je všude jen hukot příboje, co zní jako tlukot země.

II. Z města andělů k přístavu palem

Los Angeles vítá těžkým modrým oparem; nad bulvárem se zvedají vějíře washingtonií a neony Hollywoodu pulzují jako poslední kostičky domina. Míjím Santa Monica Pier – ruské kolo ještě spí – a připojuji se na Pacific Coast Highway, která z metropole dělá pouhou vzpomínku.

Další stanicí je Huntington Beach – „Surf City, USA“. Mimo sezónu zní město jen cinkáním lanek stožárů a tichým tlukotem srdce prázdných pláží. Za Laguna Beach klesají serpentiny k akvamarínovým lagunám, kam se v únoru stahují keporkaci; občas zahlédnu jejich výdech jako bílé pírko na povrchu vody.

U Dana Point se silnice noří mezi moře a pískovcové útesy, až cítím, jak auto vdechuje slanou vlhkost. Míjím vypnuté chladicí věže San Onofre – betonové zuby dinosauří čelisti – a za nimi už voní San Clemente růžovým pepřovníkem a tacos připravovanými v oknech bílých bungalovů.

Oceanside, Carlsbad, Encinitas – korálky šnůry, kde se život odvíjí ve vlnovkách longboardů. U Torrey Pines rezonuje v ucha řev větru, který nese rogala nad červenými útesy; dole v zářezech chodí pelikáni v průvodu, jako by doprovázeli slunce k odpočinku.

Pak už jen La Jolla se svými pečetěmi luxusu a cosi divokého v zápachu řas; po pravé ruce stoupají mrakodrapy San Diega, vlevo se pohupuje oceán, jakoby se chystal uložit k spánku.