Stíny zlaté horečky

Putoval jsem prázdnem, kde kdysi proudil dav. V kapse jsem měl jen film, prach a představu, že ticho starých měst bude hlasitější než jakýkoli průvodce. A měl jsem pravdu.

Bodie, Kalifornie – dřevěné fasády tu stojí „v arrested decay“: povolené rozpadat se jen tak pomalu, aby vše zůstalo na místě, jako by místní vyběhli jen pro dávku dynamitu a už se nevrátili. Uprostřed ulice mě vítá vrzání prken; každé zaskřípění zní jako pozdní telegram z roku 1880, kdy zde žilo přes deset tisíc lidí a legendární saloonu postavili dva za jediný měsíc.

V horském průsmyku nad Údolím smrti spí Cerro Gordo. Stříbro odtud vylétalo dostavníky přímo na stavební lešení Los Angeles; dnes ve zvlněném plechu zbylých tavíren cloumá vítr, co voní po sádrovci a rezavých řetězech. Když se večer vyjasní, je vidět až k Pacifiku – stejně daleko, jako tehdy sahal sen místních, že „každá tuna rudy je loterijní los“.

Bakerville a Cache Creek v britskokolumbijské divočině jsou jiné: ticho tu pohlcuje mech a voní borovicí. V Bakerville slyším, jak v hlíně ještě šustí dřevěné korýtko na rýžování; prý tu Billy Barker vytáhl z důlku zlatinky, které by dnes zaplnily vitríny muzea v Ottawě. V Cache Creek zas stojí kosti bizonů schované v sedimentech teplé pouště, které kdysi lemovaly Kariboo Wagon Road – nejodvážnější kolonu severu.

A potom Randsburg – „living ghost town“. Pár obyvatel tu stále provozuje bar, abychom měli komu říct, že přízraky jsou skutečné. Z propadlých teras poslouchám klapot spíše vlastní fantazie než motorů; provoz State Route 395 utichá, sotva slunce sklouzne za Sierra Nevadu.

Columbia a Coloma jsou dvě sestry: první ustrojená do dobové rezervace, druhá ježatá nízkou trávou u Sutterova mlýna, kde roku 1848 první nugget odstartoval celé šílenství. Mimo sezónu tu zůstávám sám se šuměním řeky American – a mám pocit, že v jejím proudu pořád cinká kov.

V těsném stínu sekvojí leží Dutch Flat. Dřív tu Číňané stavěli transkontinentální železnici; dnes je všude tolik jedlové pryskyřice, že přehluší i slabý ozón starých drátů telegrafu. Zahlédl jsem na nádražní rampě graffiti ve znacích, které připomínají nároky dávno zapomenutých dělníků.

A nakonec Nipton, pouštní zastávka s pár palmami, kterou si moderní vizionáři chvíli pronajali pro solární a konopné sny. Když sem dojedu, slunce škvaří asfalt silnice číslo 164 tak silně, až se vzduch chvěje. Přesto je tu cosi svěžího: jako by duch pionýrů stále přesvědčoval další generace, že pustina není konec, ale začátek.